Historie Itálie
Itálie je hned po Řecku, zemí s nejdelší Evropskou historií. Prvním významným národem v Itálii byli Etruskové. Kmen zaměřený především na kulturu a umění. Původ i jazyk Etrusků je dodnes neznámý, ale již od 9. století př. n. l. se postupně rozšířil po celé Itálii. Etrurie, jak se etruská království nazývala, ovšem nikdy nebyla sjednocena, fungovala jen jako volná konfederace měst. Podle staré legendy byl Řím založen v roce 753 př. n. l. založen Romulem a Remem. Na jihu Itálie a také na Sicílii, se v té době rozšiřovala řecká kultura. Řekové byli úhlavními nepřáteli Etrusků, ale osudným se jim stalo původní obyvatelstvo, kteřé roku 509 před Kristem Etrusky svrhlo a založilo republiku. Řím se brzy stal důležitou mocenskou základnou a obchodním centrem. Za vlády císaře Augusta získal Řím kontrolu nad celým Středozemním mořem. Vrcholu dosáhlo Římské impérium v 1. a 2. století n.l. a rozkládalo se od Británie až po Egypt. Rozlehlé impérium se ale špatně spravovalo, a tak ve 3. století zachvátila impérium ekonomická krize. V roce 395 se říše rozpadla na dva velké celky – Západořímskou říši a Východořímskou říši.
Roku 1800 Itálii dobyl a sjednotil Napoleon. Po jeho porážce byly znovunastoleny předchozí politické poměry. Navzdory tomu, ale Napoleonské války umocnily revoluční vlnu v Itálii, namířenou proti feudálnímu systému. Na přelomu 19. a 20. století se Itálie stala koloniální mocností. Do 1. světové války vstoupila v roce 1915 na straně dohody a v 2. světové válce se stala spojencem nacistického Německa. V roce 1949 se stala členem NATO. V poválečné historii byla italská politika provázena silnou politickou nestabilitou, proto přešla v současnosti na většinový systém, který by jí měl dopomoci k větší stabilitě. Dnes se Itálie počítá mezi sedm nejvyspělejších zemí světa (G7) a je jednou z vůdčích zemí Evropské Unie.
